Dne 8.prosince 2007 pořádali kolegové z KVH 2nd Ranger Bn. večírek ve stylu 40.let, nazvaný Back to 1945. A my, jako velcí milovníci jazzu a tohoto období, jsme nemohli chybět. Už samotný plakát lákající na tuto akci hlásal: víno, ženy, zpěv a mnoho dalšího... čemuž nešlo odolat. Večírek se konal v plzeňské restauraci Alfa od 20 hodin. Vstup byl pouze v dobové uniformě nebo večerním obleku. Tak jsme na sebe s radostí opět hodili své uniformy. Cpl. Daniel O‘sullivan, Martin McKoy a já britskou, Pvt. Martin Mackenzie americkou a Pte. Mark Harris si protentokrát vzal uniformu československého prvorepublikového dělostřelce.
   Poté co jsme se všichni sešli před Alfou, zaplatili vstupné, dostali poukaz na pití a na výborný gulášek, opatrně jsme prošli okolo pečlivě vše hlídajících empíků, našli jsme si místo na balkóně, odkud jsme mohli vše dobře zbystřit a nechali se opájet nádhernými tóny hudebníků z kapely New Swing Band.
   Zatím vpochodovali na parket příslušníci KVH K.u.K.35.Infanterie Regiment, 2.Kompagnie, zcela jistě ne se záměrem tančit. Pod hlasitými befehly jejich velitele nastoupili před velitelem amerických Rangerů a za nimi pak se svým salutováním levou rukou dorazil i dobrá česká fojak Švejk. Nato nastoupili i zástupci jednotlivých armád, které byly ten večer přítomny. Byli to tedy samozřejmě Američané, dále Rakušáci, Českoslovenští legionáři z Itálie, Němci (Vánoce jsou svátky klidu a míru...) a zajisté i Britové. A na Švejkovo přání byly všem nastoupeným zástupcům doneseny půllitry s pivem, načež se mělo soutěžit v pití. Vyhráli Rakušáci, no to asi proto, že v monarchii nebylo nikdy lepšího piva, než plzeňského. Po dopití se pěla píseň Pětatřicátníci.
   Jako další vystoupili američtí indiáni, kteří všem ukázali, jak tančívali, než je ty bledé tváře vyhnali do rezervací. Scénka byla dynamická a obdivuhodná.
   Po skončení této scénky jsme se začali vytrácet. Napřed odešli Marek s „Amíkem“ Martinem. My tři jsme pak ještě doufali, že uvidíme plánovaný výstup kankánových tanečnic. Leč Danny a já jsme odešli ještě před jejich výstupem. Nejkrásnější pohled si tedy užil jen Martin McKoy, který na kankán zůstal a nyní se nám může jen posmívat. Děvčata měla veliký úspěch, a proto se začaly vybírat peníze na jejich přídavek.
   Nakonec bychom rádi poděkovali pořádajícím Rangerům za nevšední zážitek, skvělou organizaci a držíme palce, aby se akce stala tradiční.

---